První odstavec bude věnován čtenářům - Vám patří velké díky za poměrně vysokou navštěvovanost blogu i přes to, že se zde neobjevují nové příspěvky nijak často. Další věc - rád bych se omluvil za veškeré zmizelé fotky u starších příspěvků. Zanikl hosting, na kterém byly obrázky uloženy a bohužel není v mých silách je dohledávat znovu. Toť tedy na úvod.
Čemu bych se chtěl v tomto článku věnovat je asi už z titulku jasné. Půjde o naši dálnici, která má nejvíce "NEJ". Bohužel, mimo ty kladné nebo nepodstatné nej, kterými jsou například nejvytíženější (až 80000 vozidel za 24 h) nebo nejstarší (počátek výstavby se datuje k roku 1939), zde máme bohužel i podstatnou část těch negativních rekordů. D1 je ze všech našich dálnic zřejmě v nejhorším stavu, ale co je důležitější, je na ní také nejvyšší úmrtnost a největší počet dopravních nehod.
Rád bych rozebral, kde je tedy vlastně vina. V nejedné internetové diskuzi se dočtete, že za vysokou nehodovost může policie, popřípadě technický stav vozovky. Ano, připouštím, povrch dálnice nemá se silnicí mnoho společného, ale bohužel, na celkovou rekonstrukci nejsou finanční prostředky, tedy, ony by... No, o tom jindy. Naskýtá se otázka. Jak zapříčiní stav vozovky dopravní nehodu? Hned jako první mě napadl jeden příklad z praxe, kdy se vozidlu na D1 vlivem špatného dopravně-technickéhe stavu silnice doslova uklepala tyčka řízení. V takovém případě je pochopitelné, že situace musí vyústit v dopravní nehodu. Jenže to je za velmi dlouhou dobu jeden jediný příklad, kdy za havárii (tenkrát bez zranění) může povrch dálnice. Valná většina vážných dopravních nehod bohužel vyplývá z nezkušenosti, nedodržování bezpečné vzdálenosti, nedodržování maximální povolené rychlosti, nevyužívání zádržných systémů vozidel, telefonování za jízdy, nepřizpůsobení jízdy povětrnostním podmínkám, riskantní jízda, nedání přednosti předjíždějícím vozidlům, popřípadě mikrospánek a další. Z toho si dovolím logicky usoudit, že jsou to právě řidiči, kvůli kterým mnohdy umírají lidé.
Vrátím se k internetovým diskuzím - jsou to dva dny, co se na D1 u Brna stala vážná dopravní nehoda, při níž zahynuli tři lidé. Bohužel i zde můžete narazit na to, že za celou dopravní nehodu a za zmaření tří lidských životů je zodpovědná policie.
Abych osvětlil situaci - Na operační středisko tísňové linky 158 byl přijat někdy mezi 21. a 22. hodinou telefonát o řidiči jedoucím v protisměru, který se pohybuje někde mezi exity 168 a 153 ve směru do Brna. Respektive tedy v dálničním pásu, který vede do Brna. Na konto tohoto oznámení vzlétl vrtulník LS PČR z Prahy, aby pomohl hlídkám v terénu lokalizovat vozidlo, což se ale bohužel nepodařilo. Řidič se zřejmě na dánici několikrát otočil a další zmínka o něm byla až v okolí právě exitu 168, kde byl telefonicky nahlášen řidič, jehož jízda byla údajně velmi riskantní. Ani zde se bohužel nepodařilo vozidlo najít (není vůbec jasné, zda řidič jel skutečně předpokládanou trasou - tedy po dálnici, to vyplyne až z výsledků zpracování kamerových záznamů z onoho večera). Následně po 22. hodině reportuje mýtná brána "Vozidlo v protisměru mezi exity 190 a 182." a hlídky se opět vydávají do boje s řidičem jedoucím v nesprávném dálničním pásu. Bohužel, jediné, k čemu přijíždějí je dopravní nehoda - čelní střet dvou osobních automobilů. Dva lidé jsou mrtví na místě, další tři transportováni do nemocnice. V nemocnici umírá další cestující.
Výrazným aspektem této dopravní nehody je i fakt, že velké procento řidičů vůbec neví, jak se v situaci, kdy proti vám jede na dálnici vozidlo chovat. Proto doporučuji návštěvu http://www.autovprotismeru.cz/, kde se dočtete spoustu informací k dané situaci. K tomu, že se řidič jedoucí ve správném směru nepodařilo srážce zabránit mohlo vésti to, že samotná identifikace polohy vozidla, obzvláště v noci, v neznámém terénu je velice obtížná i na několik málo metrů, natož ve vysoké rychlosti. Po tom, kdy si vlastně uvědomíte, co se děje už máte jen opravdu velmi málo času (asi 5 vteřin) na adekvátní reakci.
Teď by mě opravdu zajímalo (a klidně mi to napište do komentářů, rád se přiučím), jakým způsobem měla policie jednat, aby k nehodě nedošlo. Prozatím vůbec není jasné, zda vjel řidič do protisměru omylem nebo záměrně. Samozřejmě, předpokládat se, vzhledem k předešlým událostem, dá úmysl. Úsek spadající ke kompetentnímu dálničnímu oddělení většinou výrazně převyšuje 50km, nicméně i kdyby to bylo jen 10km, nikde není napsáno, že řidič nebude mít tolk štěstí, že se hlídkám vyhne. Policie totiž protisměrem opravdu nejezdí. Nápadů netových pisálků je samozřejmě mnoho, ale málo z těch je providitelných. Mnohokrát byla sice v řešení problematika dálničních sjezdů a nájezdů, ale nikdy se se situací nic nedělalo. Za to ale nemůže ani ministr vnitra, natož policisté. Dál - dopravní, ani jiný útvar policie nevlastní techniku, kterou může v takových případech využít. Osobně mě napadá snad jen vrtulník nebo alespoň stíhačku pro každé oddělení policie.
Hned den na to se na dálnici, tentokrát u Prahy, stala další vážná dopravní nehoda, při které se opět umíralo. Osobní vozidlo narazilo do čistícího vozu. Do čistícího vozu, na který jsou řidiči upozorněni proměnnými tabulemi, na který jsou velmi často upozorněni i dopravními značkami na krajnici a na který jsou upozorněni samotnou povahou vozidla - světelné výstražné zařízení oranžové barvy, oranžová barva vozu a světelná naváděcí rampa. Nevím, jak lépe zaznačit takové vozidlo, aby nedošlo k výraznému omezení provozu, které vede ke všemi milovaným kolonám. Někde jsem snad četl i názor, že čistit dálnici je naprosto zbytečné. Proč ne, pak se ale také může stát, že najedete na překážku (šroub, hřebík, ostrý předmět), díky kterému budete nuceni řešit defekt. Vážně to není nic příjemného, měnit na dálnici kolo, když metr od vás projíždí v 90km/h rychlosti kamiony. Zde opomíjím fakt, že 80% řidičů buď neoznačí překážku na komunikaci vůbec nebo špatně. Nehod, kdy jedoucí vozidlo narazilo do odstaveného auta na krajnici již máme také dost.
Při psaní článku jsem si vzpomněl na místo, u kterého se vyskytuji téměř denně - Devět křížů. Třeba je totiž vysvětlení úplně někde jinde. Přečtěte si následující pověst.
Legenda vypráví o koňském handlíři, který roku 1539 putoval Domašovskými lesy, byl přepaden a postřelen loupežníky. Oloupeného, v bezvědomí a na prahu smrti jej večer našel sedlák, vracející se z trhu ve Velké Bíteši domů do Lesního Hlubokého. Naložil jej na povoz a odvezl na svůj statek, kde se o jeho uzdravení starala sedlákova dcera. Během několika týdnů léčení to mezi ní a handlířem citově vzplálo, sedlák ovšem o svatbě s chudým ženichem nechtěl ani slyšet a handlíř se rozhodl dokázat, že dokáže rodinu zaopatřit. Vydal se tedy do světa s tím, že za rok se vrátí s penězi, které by jeho budoucího tchána mohly obměkčit.
Handlíři se v obchodech dařilo a jak slíbil, po roce se vrátil, majíce velké jmění. Při odpočinku v Domašovském hostinci se ale dozvěděl, že sedlák se zatím rozhodl svou dceru provdat za nějakého bohatého mladíka z Velké Bíteše. Svatba měla být již za dva dny a handlíř už ji nemohl nijak zvrátit. Rozhodl se tedy nenáviděného sedláka i ženicha zabít, aby se mohl se svou láskou oženit sám. Za vydělané peníze si na tuto špinavou práci najal myslivce a povoz se svatebčany společně překvapili v místech, kde byl před rokem loupežníky přepaden handlíř. Výsledek přepadení byl tragický, po střelbě zůstali na zemi v tratolišti krve ležet mrtví oba rodiče nevěsty i oba rodiče ženicha, kočí, ženich – a nevěsta. Přestože ta měla přežít, myslivec ji v nepřehledné situaci zastřelil také. Masakr tím ještě neskončil, handlíř ve vzteku a zoufalství zastřelil myslivce a poté obrátil zbraň proti sobě. Na místě nakonec zůstalo devět mrtvých a po jejich pohřbech zde bylo jako upomínka tragédie vztyčeno devět dřevěných křížů, za každého zabitého jeden. Od té doby se tomu místu začalo říkat Devět křížů.
Zde končí známější část legendy, ale ta má ještě méně známé pokračování. Rok po krvavé svatbě se prý začal duch zabité nevěsty zjevovat v okolí všem svatebčanům a lidem majících cokoliv společného se svatebním obřadem. Benediktinští mniši z rajhradského kláštera proto tyto kříže posvětili a od té doby byl od přízraku klid. Dřevěné kříže po letech ztrouchnivěly a mrtvá nevěsta se začala opět zjevovat. Mniši tedy postavili kříže nové, znova je posvětili a opět byl klid. Posvěcení by se mělo nejméně každých sto let opakovat, poslední dochovaná zmínka o svěcení je ovšem už z 18. září 1887 a v roce 1987 tedy uplynula stoletá lhůta pro nové vysvěcení. Před časem navíc dva z křížů uhnili a musely být nahrazeny. Úsek dálnice D1 v blízkosti Domašova je již proslulý až nevysvětlitelně častými dopravními nehodami, často tragickými. Podle nepotvrzených svědectví se mrtvá nevěsta opět zjevuje lidem, kteří mají něco společného se svatbou.
Handlíři se v obchodech dařilo a jak slíbil, po roce se vrátil, majíce velké jmění. Při odpočinku v Domašovském hostinci se ale dozvěděl, že sedlák se zatím rozhodl svou dceru provdat za nějakého bohatého mladíka z Velké Bíteše. Svatba měla být již za dva dny a handlíř už ji nemohl nijak zvrátit. Rozhodl se tedy nenáviděného sedláka i ženicha zabít, aby se mohl se svou láskou oženit sám. Za vydělané peníze si na tuto špinavou práci najal myslivce a povoz se svatebčany společně překvapili v místech, kde byl před rokem loupežníky přepaden handlíř. Výsledek přepadení byl tragický, po střelbě zůstali na zemi v tratolišti krve ležet mrtví oba rodiče nevěsty i oba rodiče ženicha, kočí, ženich – a nevěsta. Přestože ta měla přežít, myslivec ji v nepřehledné situaci zastřelil také. Masakr tím ještě neskončil, handlíř ve vzteku a zoufalství zastřelil myslivce a poté obrátil zbraň proti sobě. Na místě nakonec zůstalo devět mrtvých a po jejich pohřbech zde bylo jako upomínka tragédie vztyčeno devět dřevěných křížů, za každého zabitého jeden. Od té doby se tomu místu začalo říkat Devět křížů.
Zde končí známější část legendy, ale ta má ještě méně známé pokračování. Rok po krvavé svatbě se prý začal duch zabité nevěsty zjevovat v okolí všem svatebčanům a lidem majících cokoliv společného se svatebním obřadem. Benediktinští mniši z rajhradského kláštera proto tyto kříže posvětili a od té doby byl od přízraku klid. Dřevěné kříže po letech ztrouchnivěly a mrtvá nevěsta se začala opět zjevovat. Mniši tedy postavili kříže nové, znova je posvětili a opět byl klid. Posvěcení by se mělo nejméně každých sto let opakovat, poslední dochovaná zmínka o svěcení je ovšem už z 18. září 1887 a v roce 1987 tedy uplynula stoletá lhůta pro nové vysvěcení. Před časem navíc dva z křížů uhnili a musely být nahrazeny. Úsek dálnice D1 v blízkosti Domašova je již proslulý až nevysvětlitelně častými dopravními nehodami, často tragickými. Podle nepotvrzených svědectví se mrtvá nevěsta opět zjevuje lidem, kteří mají něco společného se svatbou.
Samozřejmě, na duchy ani přízraky nevěřím, takže závěr berte s nadhledem. Jsme jen národ závodníků, ve kterém závodí řidiči bez zkušeností, předvídavosti a ohleduplnosti.
Takže ne dálnice, ne policie, ale ŘIDIČI. Mějte na paměti, pospíchejte pomalu, ušetříte v lepším případě peníze.
