Pražský odpadkový koše? Poserte se!

Myslím, že o tom nemám prakticky co napsat, ale nějaká nehmatatelná věc mě nutí čím dál tím víc vyjádřit na tuto věc svůj názor. Možná to bude to, že se o těchto koších mluví jak o tom, že Obama chtěl spáchat sebevraždu. To jen abych ujasnil titulek příspěvku.

Snad nikomu neuniklo, že se do pražského krtka po sedmi letech vrátí odpadkové koše! To je skvostné! Konečně bude kam odhodit papírový kapesník a obal od čokolády a nikdo si nebude stěžovat, že papírek poletující v kolejišti ruší nějaké měření.

Nutno také dodat, a dost možná že kvůli tomu bude celý ten rozruch kolem této akce - koše jsou pancéřované, váží půl tuny - zřejmě proto, aby k jeho odtáhnutí z metra museli zloději přistavit vozidlo; v každém případě Praha za koše zaplatí 7,8 milionu korun. A teď se ptejme - k čemu to je? Proti teroristům, kterých se jak známo v metru nachází nepřeberné množství? Takže bezpečnost pražáku nadevše?

JENŽE! To nikomu nedochází, že peníze vynaložené na něco, co musel vymyslet nejspíš nějaký kretén budou chybět někde jinde? Nestačily by náhodou obyčejné modré igelitové pytle, které by párkrát denně vysypávali lidé, kteří by byli rádi za každou korunu? Pohrdali by, kdyby se mělo 7,8 milionu rozdělit mezi ně? Myslím, že nikoliv. Jen to chce občas i přemýšlet, či k přemýšlení využít předmětu, který většina lidí nosívá na krku a jmenuje se hlava...

Opět ale... Co z toho plyne? Co jsme si my - občané nadrobili, to si sežerme. Dobrou pancéřovou chuť!

Návštěva IBM

Tak jsme se asi po dvou letech lákání a slibování, které je na naší škole naprosto běžné, konečně dostali na exkurzi do brněnské pobočky IBM. Nutno říci, nebýt v září nově příchozího vyučujícího, nejspíš bychom se mohli na tuto budovu dívat zase jen z venku. Byl pátek a tudíž i onen den plánované návštěvy této obrovité počítačové firmy.

Na sraz v 9:10 kupodivu dorazili téměř všichni včas, takže se mohlo vyrazit. Hned při vstupu jsme výměnou za občanský průkaz dostali vstupní karty s nápisem VISITOR a poté hurá do hlubin labyrintu zvaného IBM. Uvítala nás velmi milá personalistka této firmy a kolem občerstvení, u kterého nejednomu člověku ukápne slina od úst, nás zavedla do přednášecí místnosti.

Foto: Adam Zabloudil

Představila se a malinko nás uvedla do tajů této firmy. Dozvěděli jsme s například, že zaměstnance zde mají rozdělené do tří vrstev - first level, toto jsou lidé po škole, jež mají na práci pouze monitorování serverů klienta a tudíž nsou i obrovskou zodpovědnost, second level, toto už jsou vyspělejší buďto administrátoři serverů nebo řešitelé varovných alertů, na které upozorní lidé z levelu first no a závěrečnou vrstvou jsou manažeři a produktoví manažeři, specializovaní na jednu oblast, nebo že IBM funguje na systému tří směnného provozu a to kvůli celosvětovému rozšíření firmy, když musí zaměstnanec řešit problém mimo naši republiku někde jinde, kde je o pár hodin více, či méně než u nás. V IBM se jako hlavní dorozumívací jazyk používá pochopitelně angličtina, mluví se zde více než 60ti jazyky, IBM zaměstnává na 3 300 lidí a mezi nimi naleznete až 80 národností. Důraz byl kladen na obrovské kariérové možnosti. Člověk se zde může vypracovat opravdu velmi vysoko. Každý pracovník IBM má svůj notebook. Tolik prozatím o zaměstnancích. Po dobré půl hodince povídání personalistky Jolany přišel nám něco málo říci i zaměstnanec právě levelu second.

Měli jsme za sebou zhruba tři hodinky povídání o opravdu velmi zajímavých věcech a nadešel čas na to, na co se zřejmě všichni těšili nejvíce. Zvedáme se ze židlí a následujeme sympatické zaměstnance, vedouc nás útrobami firmy. Konkrétně mé očekávání bylo trošku nepravdivé. Očekával jsem tým lidí, kteří před sebou budou mít screensavery a komunikační programy. Realita je malinko jinde. Tito lidé opravdu bedlivě sledují své dva monitory a to, že se sem tam objeví nějaký ten kecálek, e-mail, nebo RSS, je zde spíše výjimka. Proplétáme se nejrůznějšími pracovišti, poznáváme spousty lidí a spousty odlišných kultur. Panuje zde opravdu velmi dobrá, přátelská a komunikativní atmosféra.

Pomalu se dostáváme ke konci těchto oddělení, scházíme po schodech dolů, odevzdáváme zpět své návštěvnické kartičky, které jsme mimochodem absolutně vůbec nepotřebovali, a s poděkováním za pěknou a učenlivou přednášku s naprosto spokojeným pocitem odcházíme...