Myslím, že o tom nemám prakticky co napsat, ale nějaká nehmatatelná věc mě nutí čím dál tím víc vyjádřit na tuto věc svůj názor. Možná to bude to, že se o těchto koších mluví jak o tom, že Obama chtěl spáchat sebevraždu. To jen abych ujasnil titulek příspěvku.
Snad nikomu neuniklo, že se do pražského krtka po sedmi letech vrátí odpadkové koše! To je skvostné! Konečně bude kam odhodit papírový kapesník a obal od čokolády a nikdo si nebude stěžovat, že papírek poletující v kolejišti ruší nějaké měření.
Nutno také dodat, a dost možná že kvůli tomu bude celý ten rozruch kolem této akce - koše jsou pancéřované, váží půl tuny - zřejmě proto, aby k jeho odtáhnutí z metra museli zloději přistavit vozidlo; v každém případě Praha za koše zaplatí 7,8 milionu korun. A teď se ptejme - k čemu to je? Proti teroristům, kterých se jak známo v metru nachází nepřeberné množství? Takže bezpečnost pražáku nadevše?
JENŽE! To nikomu nedochází, že peníze vynaložené na něco, co musel vymyslet nejspíš nějaký kretén budou chybět někde jinde? Nestačily by náhodou obyčejné modré igelitové pytle, které by párkrát denně vysypávali lidé, kteří by byli rádi za každou korunu? Pohrdali by, kdyby se mělo 7,8 milionu rozdělit mezi ně? Myslím, že nikoliv. Jen to chce občas i přemýšlet, či k přemýšlení využít předmětu, který většina lidí nosívá na krku a jmenuje se hlava...
Opět ale... Co z toho plyne? Co jsme si my - občané nadrobili, to si sežerme. Dobrou pancéřovou chuť!
Tak jsme se asi po dvou letech lákání a slibování, které je na naší škole naprosto běžné, konečně dostali na exkurzi do brněnské pobočky IBM. Nutno říci, nebýt v září nově příchozího vyučujícího, nejspíš bychom se mohli na tuto budovu dívat zase jen z venku. Byl pátek a tudíž i onen den plánované návštěvy této obrovité počítačové firmy.
Na sraz v 9:10 kupodivu dorazili téměř všichni včas, takže se mohlo vyrazit. Hned při vstupu jsme výměnou za občanský průkaz dostali vstupní karty s nápisem VISITOR a poté hurá do hlubin labyrintu zvaného IBM. Uvítala nás velmi milá personalistka této firmy a kolem občerstvení, u kterého nejednomu člověku ukápne slina od úst, nás zavedla do přednášecí místnosti.
Foto: Adam Zabloudil
Představila se a malinko nás uvedla do tajů této firmy. Dozvěděli jsme s například, že zaměstnance zde mají rozdělené do tří vrstev - first level, toto jsou lidé po škole, jež mají na práci pouze monitorování serverů klienta a tudíž nsou i obrovskou zodpovědnost, second level, toto už jsou vyspělejší buďto administrátoři serverů nebo řešitelé varovných alertů, na které upozorní lidé z levelu first no a závěrečnou vrstvou jsou manažeři a produktoví manažeři, specializovaní na jednu oblast, nebo že IBM funguje na systému tří směnného provozu a to kvůli celosvětovému rozšíření firmy, když musí zaměstnanec řešit problém mimo naši republiku někde jinde, kde je o pár hodin více, či méně než u nás. V IBM se jako hlavní dorozumívací jazyk používá pochopitelně angličtina, mluví se zde více než 60ti jazyky, IBM zaměstnává na 3 300 lidí a mezi nimi naleznete až 80 národností. Důraz byl kladen na obrovské kariérové možnosti. Člověk se zde může vypracovat opravdu velmi vysoko. Každý pracovník IBM má svůj notebook. Tolik prozatím o zaměstnancích. Po dobré půl hodince povídání personalistky Jolany přišel nám něco málo říci i zaměstnanec právě levelu second.
Měli jsme za sebou zhruba tři hodinky povídání o opravdu velmi zajímavých věcech a nadešel čas na to, na co se zřejmě všichni těšili nejvíce. Zvedáme se ze židlí a následujeme sympatické zaměstnance, vedouc nás útrobami firmy. Konkrétně mé očekávání bylo trošku nepravdivé. Očekával jsem tým lidí, kteří před sebou budou mít screensavery a komunikační programy. Realita je malinko jinde. Tito lidé opravdu bedlivě sledují své dva monitory a to, že se sem tam objeví nějaký ten kecálek, e-mail, nebo RSS, je zde spíše výjimka. Proplétáme se nejrůznějšími pracovišti, poznáváme spousty lidí a spousty odlišných kultur. Panuje zde opravdu velmi dobrá, přátelská a komunikativní atmosféra.
Pomalu se dostáváme ke konci těchto oddělení, scházíme po schodech dolů, odevzdáváme zpět své návštěvnické kartičky, které jsme mimochodem absolutně vůbec nepotřebovali, a s poděkováním za pěknou a učenlivou přednášku s naprosto spokojeným pocitem odcházíme...
Píše se něco kolem 6. listopadu a my při pohledu z okna zjistíme, že si z nás počasí nejspíše dělá něco, co se podobá zadní části těla. Všude mokro, kaluže, a plno sraček bahna. Člověk aby chodil po špičkách, nebo si každých třicet vteřin utíral boty od bláta. A to máme prosím LISTOPAD!!!
Co bude v prosinci? A co teprve v lednu býti může? Vzhledem k tomu, že na horách byl už před měsícem metr sněhu a vzhledem k tomu, že v BRNĚ! čtyři dny ustavičně sněžilo, nedivil bych se tomu, kdybych přišel ke dveřím mého domu a nedostal se přes sněhový závěj ani k zámku. Rozmarům počasí se asi nevyhneme. A nebo, žeby, poručímě větru, dešti? To asi né, to přeci umí jen ti občané s kukadly mírně vybočujícími ze své vodorovné osy.
Představte si, že si jedno ráno krásně spíte, probudíte se, nasnídáte, umyjete a vyrazíte vstříct všednímu dobrodružství. Víte přitom, že včera večer bylo krásně jasno, dokonce i teplo, takže nějaká bunda prakticky není potřeba. Z omylu Vás vyvede až otevření těch posledních dveří, směřujících na ulici a pohled na právě projíždějící vůz, kterak čistí chodník zasypaný tím bílým sajrajtem. A co teď? Vrátit se pro oblečení? Tak jako každé ráno ani toto nebylo v tomto ohledu jiné. Přeci všechno je načasovánpo tak akorát, a vrácení se pro bundu by stálo náš drahocený čas. Bohužel. Ale co by na tom bylo, vždyť je jen trošičku zima. A jakoby někdo tušil, že já zrovna dnes nemám bundu, seslal nad Brno pohromu v podobě nehorázné průtrže mračen. Po sněhu zachvíli ani památky. Naopak všude plno vody. A když říkám všude, myslím tím i na mně. Dobrá, opusťme tedy slzy padající na stul, na kterém je rozlité mléko. Když to nejde... Ono bude chvíli pršet, a pak zase z nebe začne padat ta nechutná bílá hmota. Co by na tom bylo, sníh mám celkem rád, jenže, ono už to tak bývá, že když prší, je zem mokrá. A co se stane se sněhem, když bude padat do vody? To asi všichni ví, nehledě na to, že bych si zase musel vzpomenout na to, kterak obtížné je vyšistit od takovýchto omáček části oděvu, hlavně pak boty.
Kdyby to aspoň bylo všechno! Ale to ne. Pochopitelně, podobně jako v Hlavním městě našem znamenají dva centimetry sněhu totální dopravní kolaps, ani zde v Jihomoravské metropoli tomu nebylo jinak. A to, že bydlím na kopci zřejmě nikoho nezajímá. Ten autobus tam pane prostě nevyjede, tak jděte pěšky....
Proč. Kolikrát denně toto slovo používáme... Asi hodněkrát, že? Já se v tomto článku hodlám rozpravovat o serveru, ze kterého se díky jeho funkcem pomalu ale jistě stává líbímseti, kde se budou během dalších pár let scházet třináctiletá děvčátka a budou si sdělovat dojmy ze své první pařby v životě, kdy je rodiče nechaly samotné až do >>půl desáté!<< A proč říkám dalších pár let? Protože. A nebo já Vám to vysvětlím. Při dnešním rozpoložení internetu a doslova obklopeností sociálními sítěmi bude trvat zatracně dlouho, nž nějakýmu Pepovi Novákovi z Horní Dolní rupne v bedně a řekne si že naprogramuje svůj seznamovací server, na který se tyto třináctky přestěhují, tak, jak s tomu stalo přd půl rokem, kdy tato populace objevila facebook.Takže, položme si otázku.
"Proč shromáždění lidí co chodilo na líbko nezůstalo tam, kde mělo?"
Kde je vysvětlení? Kdo to ví? Je líbko aut a facebook in? Odpověď je nejspíše v neznámu. Nutno ale zamysleti se nad tímto faktem a malinko nad ním zapolemizovat. Když nebudeme brát v potaz to, jak všechny kolem nás zajímá, že manželka zapomněla uvařit včeři, že v Palestině padají z nebe lískové ořísky a podobné nesmysly, všichni registrovaní vědí, že mají neustále vyspamovanou zeď (to jako novinky na facbooku...) tím, co je nejideálnější dělat dnes večer, kdo kdy zemře, jaká značka toho a toho se ke komu hodí, kdo má jak velké přirození. STOP. Řekněte mi, jestli se zdravý člověk může přidat do skupiny "Všem členům skupiny věnuje Policie ČR cheesburgera.POTVRZENO OD J. Fischera", nebo ještě lépe "Když se přidá 837 273 lidí, tak ženy přestanou menstruovat!". Je to debilita a dle mě se facebook stává prakticky nepoužitelným. Facebook byl původně navržen jako server, na kterém si mají psát kolegové z práce nebo přátelé. Najednou, ejhle. Již zmiňované třináctky zaplavují facebook různýma sračkama nesmyslama.
Do jisté míry si za to facebook asi může sám, že vůbec nějaké extérní aplikace povolil, jenže. Kdyby, kdyby, kdyby. Tak tedy Proč? Co k tomu facebook vedlo? Nejspíše málokdo už stál o neustálý spam pozvánkama do Farm Ville a podobných animovaných kravinek pro přdškolní mládež. Pomalu můžeme hovořit o tom, že se facebooku stalo něco jako superhry. A opět se nabízí otázka proč. Povznesme se tedy nad spam a zamysleme se nad novou verzí onoho serveru.
Proč Facebook nasadil novou verzi?
Zamysleme se nad funkčností a dospějeme k názoru, že mimo to, že je nám jedno, že manželka neuvařila večeři jsme svědky faktů, které s odehrály na zdi našich přátel. Uživatl ten a ten se přidal ke skupině té a té a jiné věci naprosto nezbytné k našemu životu...Inu, Facebook asi programují velmi inteligntní lidé.
To je nejspíš vše, co bych vám k tomuto "serveru" pověděl a zase někdy příště...
Byl takto jeden krásný večer a já jsem se rozhodl, že si udělám večeři. Teda...spíš jsem ji měl skoro udělanou, ovšem to jsem ještě netušil, že se z mého vaření vylíhne dobrodružství takového rozměru. Po celém dnu mimo domov jsem měl poměrně hlad. Přišel jsem domů, zabrousím do kuchyně a vidím uvařené brambory, vajíčka a rozmrzající špenát. Pochopil jsem, že mi to nejspíš někdo nachystal na večeři. Tak jsem se dal do práce. Bohužel, v tu chvíli jsem ještě netušil, kolik dotazů na google bude třeba k tomu, abych si na špenátu pochutnal. Nejdříve jsem hledal ten správný recept. Po chvilce mě přestávalo hledání bavit a uvažoval jsem nad tím, že bych třeba zkusil tu kostku sníst zmrzlou. Po prvním soustu jsem si to ale rozmyslel. Když jsem konečně našel, mě, jako naprostého neznaboha co se vaření týče, zarazilo slovo "jíška". Spokojil jsem se s tím, že nevím, co to je, že budu improvizovat. Tak nějak se to moc nedalo, protože v teceptu stojí cosi o jíšce, do níž se vkládá kostka špenátu... Hledal jsem tedy jíšku, z čeho, jak a proč se dělá. Nakonec jsem skutečně našel. Další problém nastal, když se tato "kašička" začala připalovat. Pomalu ale jistě mi začínaly na vaření špenátu docházet síly. Po chvilce již od připálení smrděly pomalu všechy pokoje, tak jsem se zlostí švihl vařečkou do hrnce, vypl plotýnku, rozmrazil si rohlík, namazal máslem a snědl ho. Svině špenát! Vyhrál nademnou! Ale slibuji, odveta bude! Ať se těší příště!
Každý den navštěvuji soukromou školu EDUCAnet na brněnské Arménské ulici a dnes se mi naskytla příležitost napsat reportáž o této škole. Areál budovy se nachází v příjemném prostředí poměrně klidných Bohunic. Ke škole patří školní jídelna, školní hřiště a školní zahrádka.
Již při vchodu do školy mě do očí uhodí odhozený nedopalek cigarety, nacházející se v atriu školní budovy. Nutno podotknout, že na vstupních dveřích visí cedulka zákaz kouření v celém areálu.
Po průchodu atriem se dostávám k zadním dveřím, které vede do budovy gymnázia, nacházejícího se ve společné budově se základní školou. Otevírám dveře a dostávám se ke školním šatnám, které jsou v 11:00 kupodivu otevřené. Naproti mně je vstup do sborovny a ředitelny školy. Ve sborovně přijímám pozvání na kávu a poznávám přátelsky spolupracující kolektiv mladých vyučujících. Po dopití kávy dostávám nabídku porozhlédnout se po školní budově a nahlédnout do jednotlivých tříd.
Na patře školy spatřím automat na kávu, barelovou vodu a tři sedačky, na kterých studenti mohou trávit své volné chvíle, ať už o přestávkách, či o volných hodinách.
Vcházíme do tříd prvních ročníků. Ve třídě právě probíhá výuka angličtiny. Beru nabídnuté místo v zadní lavici a sleduji výuku. Příjemná učitelka sice trochu žáky kázeňsky nezvládá, ale mimo to si vede velmi dobře při probírání nové látky. Zarazilo mě, že na škole prezentující se práci s notebooky není v této hodině použitý dataprojektor a promítací plátno. Hodina končí a já mám možnost jít se podívat do 2.A na hodinu ekonomiky. Zde už je atmosféra mnohem lepší, žáci spolupracují s vyučujícím, který nově probíranou látku studentům předvádí promítáním prezentace. Poté mám možnost jít se podívat do třídy budoucích IT techniků. V matematice evidentně nemá zkušený pedagog nejmenší potíže s kázní žáků, kteří všichni spolupracují a až na vyjímky dávají pozor a pečlivě zapisují poznámky. Po matematice následuje hodina českého jazyka. V této hodině dostali žáci za úkol napsat reportáž, tudíž byl v hodině celkem klid. Záměrně používám slovo celkem, protože dohady žáků s učitelkou poměrně narušovaly poklidnou atmosféru, která je duchem celé školy.
Vracím se do sborovny, kde prohodím pár slov s ředitelem školy. Poté se mě ujímá zástupce a vede mě skoro přes celou budovu. Na konci této cesty vidím asi 17ti metrový bazén, ve kterém žáci jednou týdně plavou místo tělocviku. Vyjdeme po schodech nahoru a dostáváme se k velmi prostorné tělocvičně. Bohužel mi pak zástupce sdělil, že jak bazén, tak i tělocvična víceméně patří základní škole.
Je kolem poledne a my přicházíme do školní jídelny. Zde jsem si od velice příjemného kolektivu kuchařek vybral jídlo, salát, polévku i pití. Jídlo bylo průměrné a čaj i polévka teplé. V jídelně byl poměrně klid, ač v ní byla spousta dětí. Zde dozor zvládal svoje povinnosti na výbornou.
Dobře najezení vycházíme po schodech z jídelny zase zpět na patro, kde je sborovna.
žáci mají právě přestávku. To mi nedalo a požádal jsem některé z nich o rozhovor. Vesměs byli všichni spokojení a pochvalovali si, až na pár vyjímek, pedagogy a skvělé a nadstandardní vybavení celé školy.
Pomalu končí vyučovací den a i já se chystám domů. Poděkuji za pohoštění a opět přes atrium mě jde zástupce vyprovodit.
Kdybych měl hodnotit atmosféru či vybavení školy, nešetřil bych superlativy. Škola je opravdu velmi nadstandardně vybavena, každá třída je vybavena promítačkou s plátnem, počítačová učebna pak interaktivní tabulí a devatenácti počítači. Žáci se k sobě chovali velmi přátelsky a ve třídách panovala dobrá nálada. Bohužel nemohu hodnotit pouze kladně, a tak bych poukázal na neschopnost některých vyučujících udržet si v hodinách klid a pořádek. Vztahy mezi studenty jsou sice, jak už jsem psal, na dobré úrovni, ale ve vztahu studentů a učitelů už to tak slavné není.
Na této škole je poměrně vysoké školné. Toto je jeden z obrovských záporů, jelikož ne každý má za rok zbytečných 20 000 a k tomu ještě nějaké výlety a akce, kterých je podle názoru studentů až požehnaně. Nejvíce si prý užívají výletů a seznamovacích kurzů první ročníky.
Tímto bych dokončil tento článek a poděkoval všem, kteří mi dali možnost něco nového zažít a vyzkoušet si. Omlouvám se všem, kteří snad brali informace o uvedené škole vážně. Realita je jiná, ale do školní práce prostě všechno kritizovat nejde.
